Sochař, který vytesal rekordního Masaryka dle Marie Homolové (MF Dnes)

Prezidentovu sochu už v Rudce u Kunštátu nenajdete, zničili ji za protektorátu. Z nejslavnějšího díla STANISLAVA ROLÍNKA zůstaly jen nohy…

Zemřel příliš záhy. Nestačil ani dokončit výtarné studium a potvrdit tak svůj mimořádný talent, který podpořil i prezident Masaryk. Ale tak, jako si proslulost dobyly lesní sochy Václava Levého u Liběchova či skalní galerie Vojtěcha Kopice nedaleko Turnova, patří mezi pozoruhodnosti Rolínkův Masaryk (či jeho zbytky), lev, svatý Václav a částečně kamenní blaničtí rytíři v jeskyni poblíž moravského Kunštátu. Ty tři sochaře navíc spojuje ještě něco: začínali jako amatéři. Levý byl vyučený truhlář a kuchař, Kopic původem rolník, Rolínek vyučený čalouník.

S poštovní známkou na štaflích

V polovině 20. let minulého století vídali lidé z moravského Bořitova hubeného, bledého Stanislava, jak míří k bývalému lomu pod Velkým Chlumem. Když se rozneslo, že tam do pískovcové stěny tesá obrovskou dívčí tvář, smáli se mu, a tak plaše postoupil dál mezi stromy na svah kopce a změnil téma. Ze skály začal tvořit postavy tří legend. Jana Husa, Jana Žižku a Prokopa Holého. Traduje se, že pracoval s tím, co našel doma – s hasičskou sekerkou a půlkou nůžek na stříhání ovcí.

Když se 9. února 1902 v Bořitově narodil, byl jen dalším dítětem pivovarského dělníka a zemědělské dělnice. Rok nato otec zemřel a rodinu živila matka, která pak syna tak tak držela v učení. Ve dvaadvaceti onemocněl tuberkulózou, rok strávil v sanatoriu, nakonec mu lékař řemeslo zakázal a doporučil chodit do lesa. Toulal se v něm poctivě, až si jednoho dne donesl primitivní nádobíčko a začal tvarovat pískovcovou skálu.

Navzdory posměchu okolí se zvěst o pozoruhodném sochařském díle v lese na Velkém Chlumu roznesla a zlákala diváky. Objevil se mezi nimi i František Burian, kunštátský velkouzenář, starosta a nadšený vlastenec. Setkání se sochařem samoukem považoval za znamení. Konečně našel člověka, s nímž se mohl pustit do monumentálního projektu, kterým hodlal proslavit svůj kraj.

Nad Kunštátem Burian zakoupil kopec a přesvědčil Rolínka, aby z pískovcové skalky, která z něj půltřetího metru vyčnívala, vysochal Masarykovu bustu. Počátkem června 1928 mladík začal, jenže krátce nato se doneslo, že v Hořicích mají Masaryka celého a devět metrů vysokého. Rolínek se rozhodl, že dá obnažit celou skálu a udělá z ní prezidenta rovněž celého, ale ještě vyššího. Jediný vzor, který na začátku měl, prý byl Masarykův portrét na poštovní známce, kterou si přilepil na štafle. Později získal alespoň fotku prezidenta stojícího.

Na začátku vůbec nebylo jasné, jak je skalní masiv vysoký, ale Rolínek to riskl. Zatímco pomocníci skálu odkrývali, sochař jim sestupoval v patách shora dolů a tesal. Hlavu, ramena, tělo, ruce držící klobouk, nohy, sokl… Dohromady čtrnáct metrů. Socha, která v Evropě neměla konkurenci, byla odhalena 21. října 1928, na slavnosti se sešlo na třicet tisíc lidí.

Stále nemocnější Rolínek pak znovu zamířil do sanatoria, jenže v tu dobu se o jeho další osud zasadila spolu s Františkem Burianem i spisovatelka Oldra Sedlmayerová, Masarykova důvěrná přítelkyně. Díky ní a s podporou prezidentské kanceláře Rolínek získal stipendium na pražské AVU. Ještě než na ni nastoupil, vytvořil v sousedství Masarykovy sochy nádherného lva v nadživotní velikosti, aniž to zvíře kdy viděl živě.

Svatý Václav na pivovarském koni

Burian Rolínka vedl v patrnosti dál a do Prahy mu napsal, že pojal myšlenku vlasteneckou galerii nad Kunštátem rozšířit. A tak sem student o prázdninách zase přijel. Měl pomoci vyhloubit v kopci jeskyni a v ní vytesat bájné svatováclavské vojsko. Není zcela jasné, kterou část ze spících rytířů v jeskyni skutečně vytvořil. Ale prokazatelně je autorem impozantního svatého Václava sedícího na podsaditém koni.

Do druhého ročníku školy však sochař už nenastoupil – v červnu 1931 zemřel. Když dokončoval jezdeckou sochu, v předtuše prý matce řekl: „Já dodělám svatého Václava a on dodělá mě.“ Bylo mu devětadvacet, ale zanechal po sobě dílo, které neslo punc mimořádného talentu.

Co víc, netušil, jak symbolický bude osud jeho Masaryka. Přišla okupace, kousek nad Kunštátem se tyčil prezident Osvoboditel a Burian dostal pokyn něco s tím udělat. Nejdříve se pokusil úřady oklamat: tělo dal zazdít a hlavu obestavět dřevěným domečkem. Jenže v roce 1941 přišel nový přípis, že do čtyř neděl socha musí být zničena. A tak ji s výjimkou spodní části nohou (ty tu ponechali) rozřezali na kusy a v bednách uschovali. Kdosi však udal i to a za heydrichiády byl rozřezaný Masaryk rozdrcen a skončil jako hromada kamení.

Jeskyně se svatováclavským vojskem okupaci přežila a dnes je turistickou atrakcí. Z Rolínkova díla tu zůstal lev, svatý Václav, možná některé z tváří spících rytířů a prezidentovy obrovské kamenné nohy, zarůstající břečťanem. A také na jih odtud na Velkém Chlumu důstojně propracované husitské sousoší. Jen dívčí tvář ve starém lomu u Bořitova, Rolínkovu prvotinu, mění vítr, deštík, slunce a mráz jako bejk zase v beztvarou skálu.

STANISLAV ROLÍNEK 1902 – 1931

S pomocí Masarykovy prezidentské kanceláře získal stipendium na AVU. „Rozhodl jsem se, že půjdu studovat. Lásku k umění mám, chuť též. Nedělám to z nějakého prospěchářství, nýbrž doufám, že se mně ujasní a vysvětlí ještě mnoho z říše krásna a umění,“ řekl o tom Rolínek.

Klára Trnková, akademická malířka a dcera Jiřího Trnky:

TATÍNEK JIŘÍ TRNKA NÁM UKAZOVAL POHÁDKOVÝ SVĚT

Nemám moc ráda vzpomínání potomků na své známé předky. Protože je třeba zachovat dekorum, vychází z vyprávění jakási neživotná ušlechtilá postava, připravená se rovnou zařadit do čítanek. Sama, když něco takového čtu nebo poslouchám, se někdy divím a nepoznávám ty lidi, mezi kterými jsem se občas motala jako malé děcko. Co se týče vzpomínek na mého tatínka, všichni, kteří ho znají, vyprávějí, jak byl pracovitý, zádumčivý a nemluvný, kdekdo z něj měl respekt a mimochodem dnes to vypadá, že měl desetkrát víc spolupracovníků a přátel než ve skutečnosti. Pracovitý sice byl, na svou práci se soustředil a moc se při tom neusmíval, ale na druhou stranu jsem do dneška nepotkala člověka, který by, když se opravdu zabere do nějaké pro něj důležité činnosti, vůbec komunikoval. Sama, když maluji, píšu nebo dělám návrhy, nevnímám okolí vůbec. Jiná je ovšem práce v týmu, kde je třeba souhra všech členů. Můj otec měl velkou výhodu, protože byl schopen dokonale se připravit předem a od začátku měl jasno, věděl, co chce, a zároveň, protože měl obrovskou autoritu, dokázal jasně a srozumitelně vyložit, co potřebuje, a více nediskutoval. Sama jsem byla svědkem přípravy loutkového filmu, kdy někdo z jeho spolupracovníků přišel s nápadem a odpověď zněla: „Ano, ano, to by bylo pěkné, ale udělejte to, jak jsem řekl.“ A bylo jasno.

Málokdo se také zmiňuje o tom, že měl velký smysl pro humor, často až sarkastický, dovedl kdejakou věc velmi trefně okomentovat. Zároveň dovedl velmi krásně vyprávět. To asi pramenilo z jeho lásky k dětem, které velmi miloval a přijímal je jako rovnocenné partnery. Když viděl nějaký pořad pro děti nebo dětskou knížku, která se mu nelíbila a říkali mu: „No, ale je to pro malé děti“ vzpomínám na větu „Tak malý děti snad ani nejsou.“

Stále věřím, že existuje svět, kde rostou tuhy do tužek

Když jsme byli s bratrem malí, předváděl nám svůj pohádkový svět. Každou neděli dopoledne mi nakreslil zvíře, a protože měl úžasnou vizuální paměť a pozorovací talent, kreslil vše zpaměti. Strašně jsem se na to vždycky těšila, nemohla jsem se dočkat, protože tatínek nebyl zrovna ranní ptáče. Zpočátku mělo každé zvíře čepičku a někdy ne, tak jsem jim čepičky dokreslila. Stejně tak mému bratrovi Janovi nakreslil na obrovský papír archu Noemovu, kde byly desítky okének a do každého postupně nakreslil zvířata. Taky pro něj vymyslel zahradu, o které mu vyprávěl, až z toho později vznikla knížka. Když jsem byla úplně malá, dostala jsem patentní tužku, do které se vkládají náhradní tuhy. Když jsem tuhu dokreslila tak, že už zbyl jen malý kousíček, šli jsme s tatínkem večer na terasu a zasadili jsme ji do květináče, já ji pořádně zalila a věřte nebo ne, ráno byla tuha dorostlá. Často si na to vzpomenu a stále věřím, že existuje svět, kde tuhy pořád ještě rostou.